Proč zavrhujeme starší?
Pamatujete si ty dny, kdy jste byli malým dítětem, seděli jste na kolenou svého dědečka a poslouchali pozorně jeho vyprávění. Cokoli vám vyprávěl bylo strašně zajímavé a přáli jste si zažít jeho dobu. Chodit na tancovačky, poznávat se tam s lidmi, zpívat s harmonikou... všechno to bylo v představách tak jedinečné..
Tak se vás ptám..Proč se teď od těch starších lidí odvracíme?
Čím dál více si všímám, jak se mění názory mladších lidí ( tím myslím tak 13+) na starší. Odvrací se od nich.
Vést s nimi rozhovor?? Když jsou to blázni, co ti můžou vědět. Co bych si s nimi měl povídat, když žily v jiné době a teď jen jen lapají po dechu, protože jejich mozek nestíhá pobírat, jak to vlastně všechno funguje. Začínají se zadýchávat.Pořád vás něčím otravují, že by chtěli tohle a tamto...ale vy se nemůžete rozkrájet. Nemůžou chodit a jsou senilní. Ptají se vás na nějakou otázku klidně 5x a neví, že už jste na ni odpovídali. Když vás náhodou zastaví hodina náhle zmizí či naopak vás mizí kredit, když zavolají a chtějí si povídat...a mohla bych toho psát spoustu, co jsem slyšela..
Upřímně, pokud patříte mezi takové lidi asi vás nebudu mít moc ráda.
Koukněte se na to z té druhé stránky.
Kolik věcí se dozvíte, když je budete poslouchat. A že je to rozhodně lepší než učebnice dějepisu či výklad učitele, protože oni to prožili. Má to svoje kouzlo. A je jedno, že během vyprávění několikrát odbočí, protože tím pádem vám to ukáže více z toho jejich světa.
Já mám štěstí, že jsem zažila všechny své prababičky a jednoho pradědu.
Praděda a prababička ještě žijí a jsou spolu už 67 let. Jsou to ti nejlepší lidé, co znám.
Je vidět, jak jsou na sebe upnutí a jak se mají i po těch letech rádi.
Prababička je po 2 mrtvicích a je spíše ležící člověk, ale povídat se s ní dá stále krásně. Praděda.. ten je mladý člověk na svůj věk..kolo, práce, sporadicky harmonika a zdravotně je na tom skvěle na staršího člověka. Hlavně je to úžasný vypravěč 🙂.
Slyšela jsem od něj o druhé světové...sice to prožil očima dítěte, ale taky to pocítil. Žili v Sudetech, což Němci obsazovali. Staří lidé, možná stejně jako teď můj praděda , se zabíjeli, protože nehodlali žít s tím, že nechají Němcům svůj Domov. Ten, kde prožili celý svůj život. A bylo toho mnohem více... Ale nejvíc, co mě na tom mrzelo byly oči pradědy. Odrážel se tam takový smutek a lítost.. nemluvilo se o tomhle období krásně.
Ale tohle bylo jen tak pro zajímavost.
Ty starší lidé to prostě mají nastavené jinak. Většina kamarádů jim umírá a často se dožijí smrti svého partnera, s kterým strávili celý život. Jsou rádi za každé slovo, co s nimi člověk prohodí a ještě raději, když dokáže naslouchat.
Víte oni nejsou blázni, ale jsou sami.
Ale my možná jednou taky budeme sami a stáří. Nechtěli bychom určitě zůstat úplně sami izolování od světa...Tak proč se tohle děje našim prarodičům, praprarodičům a vlastně většině starých lidí??
Je potřeba si jich vážit. Vážit si jich dokud tu jsou.. tohle už je realita dnešního světa. Lidé umírají a my si ani nevzpomeneme, kdy jsme s nimi vlastně naposled mluvili.
Tak co to změnit?? Co třeba si říci, že jeden hovor vás nezabije??
Neříkám, že to vždycky bude dokonalé a možná se ani neusmějí, ale ten pocit radosti, kterým budou naplněni.. Stačí jen náš čas. Nejvíce vás však zahřeje to, že se usmějí.
Já si vážím starších lidí. Mám pocit, že ten, kdo si s nimi nepovídá o tolik přichází... Jsou to tak chytří lidé a řeknou vám toho o životě víc než jakákoliv kniha.. Mám ráda jejich historky, i když už nejsem malé dítě, co nechtělo nechat pradědu spát a odtahovalo mu zavřená víčka z očí, aby se kouklo zda skutečně spí.. Stále mě to fasnicuje. To kolik toho mají v paměti.. Je to neprozkoumaná archa sčítající tisíce pokladů ..
Tak se vás ptám..Proč se teď od těch starších lidí odvracíme?
Čím dál více si všímám, jak se mění názory mladších lidí ( tím myslím tak 13+) na starší. Odvrací se od nich.
Vést s nimi rozhovor?? Když jsou to blázni, co ti můžou vědět. Co bych si s nimi měl povídat, když žily v jiné době a teď jen jen lapají po dechu, protože jejich mozek nestíhá pobírat, jak to vlastně všechno funguje. Začínají se zadýchávat.Pořád vás něčím otravují, že by chtěli tohle a tamto...ale vy se nemůžete rozkrájet. Nemůžou chodit a jsou senilní. Ptají se vás na nějakou otázku klidně 5x a neví, že už jste na ni odpovídali. Když vás náhodou zastaví hodina náhle zmizí či naopak vás mizí kredit, když zavolají a chtějí si povídat...a mohla bych toho psát spoustu, co jsem slyšela..
Upřímně, pokud patříte mezi takové lidi asi vás nebudu mít moc ráda.
Koukněte se na to z té druhé stránky.
Kolik věcí se dozvíte, když je budete poslouchat. A že je to rozhodně lepší než učebnice dějepisu či výklad učitele, protože oni to prožili. Má to svoje kouzlo. A je jedno, že během vyprávění několikrát odbočí, protože tím pádem vám to ukáže více z toho jejich světa.
Já mám štěstí, že jsem zažila všechny své prababičky a jednoho pradědu.
Praděda a prababička ještě žijí a jsou spolu už 67 let. Jsou to ti nejlepší lidé, co znám.
Je vidět, jak jsou na sebe upnutí a jak se mají i po těch letech rádi.
Prababička je po 2 mrtvicích a je spíše ležící člověk, ale povídat se s ní dá stále krásně. Praděda.. ten je mladý člověk na svůj věk..kolo, práce, sporadicky harmonika a zdravotně je na tom skvěle na staršího člověka. Hlavně je to úžasný vypravěč 🙂.
Slyšela jsem od něj o druhé světové...sice to prožil očima dítěte, ale taky to pocítil. Žili v Sudetech, což Němci obsazovali. Staří lidé, možná stejně jako teď můj praděda , se zabíjeli, protože nehodlali žít s tím, že nechají Němcům svůj Domov. Ten, kde prožili celý svůj život. A bylo toho mnohem více... Ale nejvíc, co mě na tom mrzelo byly oči pradědy. Odrážel se tam takový smutek a lítost.. nemluvilo se o tomhle období krásně.
Ale tohle bylo jen tak pro zajímavost.
Ty starší lidé to prostě mají nastavené jinak. Většina kamarádů jim umírá a často se dožijí smrti svého partnera, s kterým strávili celý život. Jsou rádi za každé slovo, co s nimi člověk prohodí a ještě raději, když dokáže naslouchat.
Víte oni nejsou blázni, ale jsou sami.
Ale my možná jednou taky budeme sami a stáří. Nechtěli bychom určitě zůstat úplně sami izolování od světa...Tak proč se tohle děje našim prarodičům, praprarodičům a vlastně většině starých lidí??
Je potřeba si jich vážit. Vážit si jich dokud tu jsou.. tohle už je realita dnešního světa. Lidé umírají a my si ani nevzpomeneme, kdy jsme s nimi vlastně naposled mluvili.
Tak co to změnit?? Co třeba si říci, že jeden hovor vás nezabije??
Neříkám, že to vždycky bude dokonalé a možná se ani neusmějí, ale ten pocit radosti, kterým budou naplněni.. Stačí jen náš čas. Nejvíce vás však zahřeje to, že se usmějí.
Já si vážím starších lidí. Mám pocit, že ten, kdo si s nimi nepovídá o tolik přichází... Jsou to tak chytří lidé a řeknou vám toho o životě víc než jakákoliv kniha.. Mám ráda jejich historky, i když už nejsem malé dítě, co nechtělo nechat pradědu spát a odtahovalo mu zavřená víčka z očí, aby se kouklo zda skutečně spí.. Stále mě to fasnicuje. To kolik toho mají v paměti.. Je to neprozkoumaná archa sčítající tisíce pokladů ..
Nebojte se ji otevřít. Nastražte uši, sedněte si a poslouchejte či konverzujte s nimi, protože až si jednou vzpomenete..možná už tu nebudou.
Komentáře
Okomentovat