Není špatné snít, ale smutné nemít žádné sny...

Tento článek jsem měla v plánu už psát velmi dlouho, ale musela jsem počkat na jednu skutečnost, kterou bylo ukončení autoškoly..  Ti, kdo jsou v mém věku určitě také touží po tom, moci se už trochu více osvobodit a jednu z těch osvobození přináší právě získání řidičáku. Přestanete být tolik závislý na ostatních a v případě nouze si můžete někam vyjet, zmizet, udělat si svůj den,...  Ale nejdříve musíte objevit tu správnou autoškolu. Pro mě to mělo několik zásadních pravidel:  1. Nesmí to být předražené ( Protože jsem si celou autoškolu platila.. )  2. Musím vědět, že instruktoři budou v klidu ( Já jsem slabší povahy.. takže seřvat mě někdo, už tam asi nejdu.)  3. Musí to být v místě, kde studuji 4. Hlavně nemít stejnou autoškolu se sestrou ( Jako dvojče s ní mám 18 let pokoj, stejnou školu, protože přešla, stejný pokoj na intru,.. je to k zbláznění. Proto jsem chtěla aspoň tu autoškolu jinou. ) Tohle bylo pár zásadních pravidel a dle toho jsme s Kubou jednali. Zjisti

Fotografie jsou pro mě něčím výjimečným. Můžeme si tak uchovat vzpomínky, které by jinak byli zapomenuty, najít kouzlo v něčem, kde ho ostatní nevidí a především najít krásu. Všude kolem nás jsou krásná místa, krásná zvířata i lidé.. Je to kouzelný svět.  Má láska k focení se ukázala někdy v době, kdy mi bylo asi 11-12 . Dostali jsme na Vánoce foťák a já ho musela využít. Nosila jsem ho na každé venčení psů a fotila prakticky vše, co mi přišlo do cesty. Ať už to byla kytička či pes muselo to  být foceno z blízka. Strašně mě fascinovalo, jak to na té fotce působilo a zamilovala jsem se do toho.  Dneska je to nějakých 6 let, co se snažím fotit . Je to sice stále amatérská úroveň nebo já bych se do ní asi řadila, ale naplňuje mě to.  Kdo ho taky miluje musí vědět, jaké jsou ty pocity při focení.  Paradoxem na tom, že ráda fotím je  to, že já osobně jsem nerada focena. Nevím.. prostě je lepší moci fotit.  Myslím, že každý  nadšenec   si postupem času si nakonec najde to, na

Znáte to. Od malička se nás všichni snaží naučit, jak si správně vážit věcí. Je to krásné, ale pro vás jako dítě naprosto nepochopitelné. Proč to vlastně tolik řeší?? Postupně jsem pochopila... Povím vám příběh o několika chvílích strávený s mobily. Na to, že je mi 18 mi jich rukou prošlo nespočet. Už si ani nepamatuji to číslo, protože jsem to přestala počítat, ale bylo jich opravdu hodně.  Tipovala bych asi 10.. .( A to mám pocit, že jsem nějakého technologického kamaráda vynechala.) Jako malá jsem byla extra ničitel mobilů. ..Moje rodina to označovala jako neschopnost vážit si věcí, ale já bych to nazývala opojnou dětskou blbostí 😁. Ne, že jsem byla hloupá, ale jen nedomýšlela věci do detailu...( A taky jsem byla hodně ztřeštěná a dělala věci, které by mě teď ani nenapadly. Dobře, napadli...ale nezrealizovala bych je.)  Tady začíná příběh mobilu číslo 1. Bylo krásné období základní školy ( dobře, až tak krásné nebylo, ale pro efekt...) a pro mě se ségrou nás

Musím říci, že na tohle téma už jsem četla spousty článků a prakticky se všemi souhlasím, ale mám taky potřebu se nějak k tomu virtuálnímu světu a světu sociálních sítí vyjádřit. Zaujímám postoj, že trochu odsuzuji lidi, kteří na počítači či mobilu vydrží klidně celý den.   Podle mě je to posedlost... psychologové by tomu řekli asi sociální izolace , i když oni pro sebe v žádné izolaci nejsou. Je krásné si někdy s někým napsat, ale stíhat deset chatů naráz a přitom věřit, že takhle to má být?? Trochu mě to znepokojuje. To, co tady mluvím o deseti chatech naráz, to jsou reálná stanoviska některých mých spolužáků. Jsou to lidi ve věkové kategorii od 17- 20 let.  Teď si představme do čeho vlastně vstupují dnešní děti a budou vstupovat další.. Jelikož jezdím dlouhou dobu na tábor pozoruji to, jak se společnost i s těma malýma lidičkami mění. Dříve jsme s dětmi spekulovali o tom, jak řezat klacíčky tak, aby se jim nic nestalo a v případě uklouznutí nože se nepořezal

Věřím, že většina z vás si pod názvem článku nedokázala představit o čem bude.. Je to téma, o kterém jsem dlouho přemýšlela, že bych ho nějak napsala, ale úplně jsem nevěděla jak na to. Tak jsem si řekla, že na to nebudu tlačit a ono se možná jednou má hlavička rozhoupe k tomu, abych si jednoho dne udělala čas něco málo sepsat.  A nyní je ta chvilka, kdy vám chci říci své zamyšlení nad danou otázkou.. Zdá se mi, že v dnešní době převládá ve světě umění herectví, a to v každodenním životě.  Já samotná byla úžasná herečka.. Myslím to tak, že jsem si dokázala hrát na osobu, kterou nejsem a nikdy jsem nebyla, ale hrála jsem si na ní, abych nebyla odmítnutá. Stačí se jen kouknout kolem a uvidíte, co za herce se skrývá kolem vás. Ty falešné úsměvy, předstíraná přátelství, předstíraná láska, náklonnost.... já to sleduji pořád. Neříkám, že mám na to radar, protože jsem se sama hodně spálila, ale bije to člověka do očí. Vidíte dvě "kamarádky", co se smějí a živě diskutují

Přemýšlela jsem o čem bych tak dnes mohla psát a napadlo mě, že bych mohla takový trochu článek na odlehčení :)  Jelikož jsem z dvojčat, tak hodně lidí se vás často na něco ptá, protože je to husté, že jste z dvojčat (aspoň pro ně) .  Já v tom zase nic tak speciálního nevidím. Řekněme si narovinu, že už to není taková výjimečnost. Dvojčat rok od roku přibývá a za chvíli bude spíše výjimkou z nich nebýt. Tedy dle mého.. Ale teď už k těm otázkám :)..  Mezi nejčastější se řadí :  1. Wow.. To je husté být z dvojčat co??  Můj pohled... Ne, není to husté. Je to normální jako mít sourozence. Jen nejste starší či mladší o rok a více, ale jen o pár minut. Jinak je to spíše otravné (alespoň pro mě), protože všichni si vás srovnávají.  2. Jaké to je být dvojčetem ??  Na tuhle otázku mám jedinou odpověď NORMÁLNÍ. Jaké by to mělo být? :D  3. Oblékáte se stejně, když jste dvojčata?? Dříve bejvávalo..ale spíše tím, že jsme byli malé a oblékala nás máma.  Později nás to z

V dřívější době nezáleželo v této soutěži tolik na vzhledu a celkově osobnosti člověka. Jste-li introvert či až moc velký extrovert, bylo dříve jedno. Mám nějakou potřebu se na tohle téma vyjádřit, protože většina lidí říká  " Soutěž zpěváků".   Ale kam se tedy poděla??  Přijde mi, že je to dnes opravdu jen o tom říci smutný příběh o člověku, aby získali sledovanost a pak si o i přes nepřílišný talent dále udržovat, protože ho chtějí vidět lidi.  Proč se všechno v dnešním světě stává tak komerčním??  K dřívějším kolům jsem se nevyjadřovala, protože jsem to nějak překousla, ale jak ta soutěž postupuje, začíná se mi čím dál více příčit jejich výběr. Při dlouhé cestě řeknou holčině : ,, No máš hezký hlas, zpíváš čistě a prakticky neděláš ani žádné velké chyby, ale mi hledáme dokonalost. A tohle je jen dobré, né dokonalé. Takže vypadáváš."  A následuje nějaký kluk : , , Jsou tu lepší zpěváci než ty a myslím, že si to i uvědomuješ. Ale každé tvé vystoupení je p