Proč skrýváme tvář?
Věřím, že většina z vás si pod názvem článku nedokázala představit o čem bude..
A nyní je ta chvilka, kdy vám chci říci své zamyšlení nad danou otázkou..
Zdá se mi, že v dnešní době převládá ve světě umění herectví, a to v každodenním životě.
Já samotná byla úžasná herečka.. Myslím to tak, že jsem si dokázala hrát na osobu, kterou nejsem a nikdy jsem nebyla, ale hrála jsem si na ní, abych nebyla odmítnutá.
Stačí se jen kouknout kolem a uvidíte, co za herce se skrývá kolem vás.
Ty falešné úsměvy, předstíraná přátelství, předstíraná láska, náklonnost.... já to sleduji pořád. Neříkám, že mám na to radar, protože jsem se sama hodně spálila, ale bije to člověka do očí.
Vidíte dvě "kamarádky", co se smějí a živě diskutují o tom, který kluk s nimi strávil odpoledne či včerejší večer. Po chvíli, kdy se každá rozejde svým směrem, slyšíte slova: ,, Jo, to jí tak všichni věříme. Poslouchali jste jí? Když s tím jejím obličejem bych se raději šla zabít, než jít ven s nějakým klukem."
Ta druhá zatím kupuje nový make-up, stíny a řasenku, aby si o ní mysleli, že je krásná a bavili se s ní.
Ale před zraky všech se tenhle jejich vtah nazývá PŘÁTELSTVÍ...
V tomhle případě jsem to trochu zveličila, ale když nad tím tak přemýšlím... vlastně nezveličila, když ono to tak skutečně funguje. Neříkám, že všude, ale funguje.
Přizpůsobujeme se dle obrazu a řečí druhých. I přes to, že víme, co ti druzí o nás říkají a všichni kolem ( ti čestní) nám to říkají. My jen slepě odmítáme a děláme tak, aby se nijak nezměnil způsob jejich chování k vám. No a co, že to není tak úžasná kamarádka, ale aspoň se se mnou baví. Jednoduché opodstatnění.
Je to však správné???
Jak říkám, já si svým hereckým obdobím prošla a nelituji toho. Hodně vás to naučí o tom, jak vztahy nemají vypadat, ale přesto tak vypadají.Lituji těch, kteří si to neuvědomují a slepě doufají, že ono je to takhle v pořádku.
Nejhorší je, že většina z nich jsou inteligentní skvělí lidé, kteří tohle nemají vůbec zapotřebí. Když odvrátíme hlavu a koukneme se kolem nás vždy se dá objevit aspoň jedna osoba, co za námi bude stát, když nebudeme vědět co a jak..
Jeden člověk je málo?
Je to o počtu nebo o tom, zda je to skutečný přítel?
Když to řeknu takovou ohranou frází.. Není to kvantitě, ale o kvalitě.
Proč většina z nás tohle dělá??
Bojíme se odmítnutí. Toho, že nebudeme mít nikoho a budeme sami. Ta představa samotná je děsivá.
Ale podle mě je děsivější být obklopen lidmi, ale zapomenout své vlastní já.
Pravda, že strach nás dožene k mnoha věcem a my si to ani v té situaci neuvědomujeme. Možná to ani neřadíme do kolonky s názvem strach... jen prostě děláme něco, co si myslíme, že je správné.. a hluboko v podvědomí víme, že není.
Někteří lidé si z těch, co se takto chovají udělají poslušné beránky. Je to takové parazitování na vaší osobě.
Když to přirovnám k našemu tělu a hledisku lékařství.. Nikomu z nás nevadí pokud máme parazita a nevíme o tom, ale když se to zjistí, že nám někde v těle putuje, chceme se ho zbavit.
A v případě člověka si to uvědomujeme sami, ale většinou to hodně dlouho trvá.
Zbavit se potom té nálepky beránka je boj, ale stojí za to.
Já o sobě musím říci, že ráda říkám chytřejší věci. Ne, protože se chci vytahovat, ale protože se o to zajímám a hodně čtu.
Mám taky svůj osobitý smysl pro humor, kde nechybí ironie, sarkasmus ani dělání si srandy sama ze sebe. (Je důležité dokázat si udělat ze sebe někdy srandu.)
Šílím kvůli tomu, když mi něco nejde a mám svoje osobní gesta, kterými vyjadřuji úspěch i neúspěch a je mi v podstatě jedno, že to udělám v něčí přítomnosti a jsem považována za blázna.
Umím se taky pěkně naštvat a nebojím se vybuchnout nebo říci, když mě někdo štve ( teď už ne..) . I když často moje výbuchy vzteku schytá můj přítel ( Promiň lásko..) , protože to ještě nedokážu říci výše postavené osobě. ( Jako je třeba můj táta a tak .., protože rodič je více než vy jako dítě. Aspoň v té hierarchii, co vnímám já.)
Jsem melancholik, často pesimista.. někdy utlačovaný optimista.. Dobře uznávám, jsem spíše dosti naivní. Slovo make-up je pro mě španělská vesnice a další.. to pomalu ani neidentifikuju při řečení názvu takže .. 😅😅
A mohla bych psát ještě dlouho. Ale co tohle mé vypisování románů o mé osobě má znamenat.. Že jsem to prostě já a nestydím se za to.
Nebojím se vám to ani takto přiznat.
Je to téma, o kterém jsem dlouho přemýšlela, že bych ho nějak napsala, ale úplně jsem nevěděla jak na to. Tak jsem si řekla, že na to nebudu tlačit a ono se možná jednou má hlavička rozhoupe k tomu, abych si jednoho dne udělala čas něco málo sepsat.
A nyní je ta chvilka, kdy vám chci říci své zamyšlení nad danou otázkou..
Zdá se mi, že v dnešní době převládá ve světě umění herectví, a to v každodenním životě.
Já samotná byla úžasná herečka.. Myslím to tak, že jsem si dokázala hrát na osobu, kterou nejsem a nikdy jsem nebyla, ale hrála jsem si na ní, abych nebyla odmítnutá.
Stačí se jen kouknout kolem a uvidíte, co za herce se skrývá kolem vás.
Ty falešné úsměvy, předstíraná přátelství, předstíraná láska, náklonnost.... já to sleduji pořád. Neříkám, že mám na to radar, protože jsem se sama hodně spálila, ale bije to člověka do očí.
Vidíte dvě "kamarádky", co se smějí a živě diskutují o tom, který kluk s nimi strávil odpoledne či včerejší večer. Po chvíli, kdy se každá rozejde svým směrem, slyšíte slova: ,, Jo, to jí tak všichni věříme. Poslouchali jste jí? Když s tím jejím obličejem bych se raději šla zabít, než jít ven s nějakým klukem."
Ta druhá zatím kupuje nový make-up, stíny a řasenku, aby si o ní mysleli, že je krásná a bavili se s ní.
Ale před zraky všech se tenhle jejich vtah nazývá PŘÁTELSTVÍ...
V tomhle případě jsem to trochu zveličila, ale když nad tím tak přemýšlím... vlastně nezveličila, když ono to tak skutečně funguje. Neříkám, že všude, ale funguje.
Přizpůsobujeme se dle obrazu a řečí druhých. I přes to, že víme, co ti druzí o nás říkají a všichni kolem ( ti čestní) nám to říkají. My jen slepě odmítáme a děláme tak, aby se nijak nezměnil způsob jejich chování k vám. No a co, že to není tak úžasná kamarádka, ale aspoň se se mnou baví. Jednoduché opodstatnění.
Je to však správné???
Jak říkám, já si svým hereckým obdobím prošla a nelituji toho. Hodně vás to naučí o tom, jak vztahy nemají vypadat, ale přesto tak vypadají.Lituji těch, kteří si to neuvědomují a slepě doufají, že ono je to takhle v pořádku.
Nejhorší je, že většina z nich jsou inteligentní skvělí lidé, kteří tohle nemají vůbec zapotřebí. Když odvrátíme hlavu a koukneme se kolem nás vždy se dá objevit aspoň jedna osoba, co za námi bude stát, když nebudeme vědět co a jak..
Jeden člověk je málo?
Je to o počtu nebo o tom, zda je to skutečný přítel?
Když to řeknu takovou ohranou frází.. Není to kvantitě, ale o kvalitě.
Proč většina z nás tohle dělá??
Bojíme se odmítnutí. Toho, že nebudeme mít nikoho a budeme sami. Ta představa samotná je děsivá. Ale podle mě je děsivější být obklopen lidmi, ale zapomenout své vlastní já.
Pravda, že strach nás dožene k mnoha věcem a my si to ani v té situaci neuvědomujeme. Možná to ani neřadíme do kolonky s názvem strach... jen prostě děláme něco, co si myslíme, že je správné.. a hluboko v podvědomí víme, že není.
Někteří lidé si z těch, co se takto chovají udělají poslušné beránky. Je to takové parazitování na vaší osobě.
Když to přirovnám k našemu tělu a hledisku lékařství.. Nikomu z nás nevadí pokud máme parazita a nevíme o tom, ale když se to zjistí, že nám někde v těle putuje, chceme se ho zbavit.
A v případě člověka si to uvědomujeme sami, ale většinou to hodně dlouho trvá.
Zbavit se potom té nálepky beránka je boj, ale stojí za to.
Já o sobě musím říci, že ráda říkám chytřejší věci. Ne, protože se chci vytahovat, ale protože se o to zajímám a hodně čtu.
Mám taky svůj osobitý smysl pro humor, kde nechybí ironie, sarkasmus ani dělání si srandy sama ze sebe. (Je důležité dokázat si udělat ze sebe někdy srandu.)
Šílím kvůli tomu, když mi něco nejde a mám svoje osobní gesta, kterými vyjadřuji úspěch i neúspěch a je mi v podstatě jedno, že to udělám v něčí přítomnosti a jsem považována za blázna.
Umím se taky pěkně naštvat a nebojím se vybuchnout nebo říci, když mě někdo štve ( teď už ne..) . I když často moje výbuchy vzteku schytá můj přítel ( Promiň lásko..) , protože to ještě nedokážu říci výše postavené osobě. ( Jako je třeba můj táta a tak .., protože rodič je více než vy jako dítě. Aspoň v té hierarchii, co vnímám já.)
Jsem melancholik, často pesimista.. někdy utlačovaný optimista.. Dobře uznávám, jsem spíše dosti naivní. Slovo make-up je pro mě španělská vesnice a další.. to pomalu ani neidentifikuju při řečení názvu takže .. 😅😅
A mohla bych psát ještě dlouho. Ale co tohle mé vypisování románů o mé osobě má znamenat.. Že jsem to prostě já a nestydím se za to.
Nebojím se vám to ani takto přiznat.
Tak i vy ukažte, kdo vlastně jste.
Ne ty schovávající se utiskované lidi, ale ty , co si váží sami sebe.
😉
Donutilo vás to se trochu zamyslet. Já budu ráda, když ano a pokud se vám článek jen trochu líbil budu ráda, když se podělíte o své pocity z něj v komentářích.
Krasný den. 😊
Komentáře
Okomentovat