Není špatné snít, ale smutné nemít žádné sny...

Za život se v našem životě objeví tolik strachů, že někdy si říkáte : ,, Mám sotva tohle za potřebí? Všechno se dá překonat.", a tak se snažíte většinu těch strachů překonávat a neutíkat před nimi. Není to snadné překonat svůj strach, ale s motivací to zvládnete. Co se týče strachu komunikace s lidmi, tak ten se mě držel dlouhou dobu. Vlastně doteď netuším, proč to vzniklo, kde se to vzalo... Prostě komunikace ? Ne, prosím.😦 Nejhorší bylo muset se na něco ptát prodavačky v obchodě. Cokoliv jsem nemohla najít, to prostě v tom obchodu není, jen abych se nemusela ptát. Většinou jsem to řešila přes dvojče. Ségra to bylo úplně jedno a zeptat se nebyl žádný problém. Jen postupem času mě nutila ať se ptám sama. Takovou osobu jste neviděli.. Moje reakce byla dosti šílená a pro mě dnes už vtipná vzpomínka, ale začala jsem prosit, strašně prosit ať nemusím, když to nezabíralo začala jsem strašně natahovat a měla už slzy v očích a podlamovaly se mi kolena, tak že jsem př...

Předem se chci omluvit, že minulou neděli nevyšel článek, ale potřebovala jsem k němu poblíž jednu věc, kterou vám tu dnes představím.☺️ Fotokniha od Saal Digital K této knize jsem se dostala přes instagram , kde mě zaujala reklama s nabídkou soutěže s poskytnutím poukazu na danou fotoknihu. Soutěž nebyla nijak těžká, jen jste museli napsat nějaké informace o sobě (Já osobně tam napsala pár informací, co mě baví fotit a jak dlouho vlastně fotím..) a vybrat si síť,  na které v případě výhry uděláte recenzi fotoknihy. Po pár dnech mi přišel email, že se mi podařilo získat poukaz a jeho kód. Poukaz byl v hodnotě 900, pokud vaše objednávka přesahovala danou částku museli jste to poté doplatit. Ale teď už k tomu, jak fungují stránky Saal Digital.. ( Pro ty, kdo by se chtěli kouknout na stránky, tak tady ➡️ ) Musím říci, že stránky jsou velmi moderní. Mají širší škálu kvalitních produktů od hrníčku, plakátu a  kalendářů, až po mnou zmiňované fotoknihy.  ...

Když jsem byla malá neměla jsem úplně nejlepší výchovu, ale když se na to kouknu zpětně jsem vlastně ráda, že byla taková jaká byla. Troufám si tvrdit, že jsem slušný, hodný, nápomocný a dostatečně sebekritický člověk. ( Tu sebekritičnost zmiňuji, protože podle mě je potřeba být trochu sebekritický a dokázat posoudit závažnost vašeho konání. )  Proč o tom píšu ? V dnešní době se mi zdá, že někteří rodiče povolují dětem to, co mi jsme dříve nemohli. Také jde vidět ve společnosti ten systém rozmazlování dětí a všeobecně mě příjde, že je ta populace rok od roku drzejší, sprostější, horší.. Neříkám, že to je čistě vliv rodičovských rukou,ono  i média, filmy, některé známé osobnosti nejsou sotva příkladem pro mládež. Jelikož jsem jezdila 11 na tábor,  z toho 3 roky jako instruktorka, hlídám jednu holčičku a momentálně mám praxe na pracovišti, kde je dost dětí, tak si troufám tvrdit, že jsem za tu dobu viděla více než dost. Můj přítel vtipně říká : , ,Rokem ...

Tento článek jsem měla v plánu už psát velmi dlouho, ale musela jsem počkat na jednu skutečnost, kterou bylo ukončení autoškoly..  Ti, kdo jsou v mém věku určitě také touží po tom, moci se už trochu více osvobodit a jednu z těch osvobození přináší právě získání řidičáku. Přestanete být tolik závislý na ostatních a v případě nouze si můžete někam vyjet, zmizet, udělat si svůj den,...  Ale nejdříve musíte objevit tu správnou autoškolu. Pro mě to mělo několik zásadních pravidel:  1. Nesmí to být předražené ( Protože jsem si celou autoškolu platila.. )  2. Musím vědět, že instruktoři budou v klidu ( Já jsem slabší povahy.. takže seřvat mě někdo, už tam asi nejdu.)  3. Musí to být v místě, kde studuji 4. Hlavně nemít stejnou autoškolu se sestrou ( Jako dvojče s ní mám 18 let pokoj, stejnou školu, protože přešla, stejný pokoj na intru,.. je to k zbláznění. Proto jsem chtěla aspoň tu autoškolu jinou. ) Tohle bylo pár zásadních pravidel a dle toho jsme...

Fotografie jsou pro mě něčím výjimečným. Můžeme si tak uchovat vzpomínky, které by jinak byli zapomenuty, najít kouzlo v něčem, kde ho ostatní nevidí a především najít krásu. Všude kolem nás jsou krásná místa, krásná zvířata i lidé.. Je to kouzelný svět.  Má láska k focení se ukázala někdy v době, kdy mi bylo asi 11-12 . Dostali jsme na Vánoce foťák a já ho musela využít. Nosila jsem ho na každé venčení psů a fotila prakticky vše, co mi přišlo do cesty. Ať už to byla kytička či pes muselo to  být foceno z blízka. Strašně mě fascinovalo, jak to na té fotce působilo a zamilovala jsem se do toho.  Dneska je to nějakých 6 let, co se snažím fotit . Je to sice stále amatérská úroveň nebo já bych se do ní asi řadila, ale naplňuje mě to.  Kdo ho taky miluje musí vědět, jaké jsou ty pocity při focení.  Paradoxem na tom, že ráda fotím je  to, že já osobně jsem nerada focena. Nevím.. prostě je lepší moci fotit.  Myslím, že každý  nadšenec ...

Věřím, že většina z vás si pod názvem článku nedokázala představit o čem bude.. Je to téma, o kterém jsem dlouho přemýšlela, že bych ho nějak napsala, ale úplně jsem nevěděla jak na to. Tak jsem si řekla, že na to nebudu tlačit a ono se možná jednou má hlavička rozhoupe k tomu, abych si jednoho dne udělala čas něco málo sepsat.  A nyní je ta chvilka, kdy vám chci říci své zamyšlení nad danou otázkou.. Zdá se mi, že v dnešní době převládá ve světě umění herectví, a to v každodenním životě.  Já samotná byla úžasná herečka.. Myslím to tak, že jsem si dokázala hrát na osobu, kterou nejsem a nikdy jsem nebyla, ale hrála jsem si na ní, abych nebyla odmítnutá. Stačí se jen kouknout kolem a uvidíte, co za herce se skrývá kolem vás. Ty falešné úsměvy, předstíraná přátelství, předstíraná láska, náklonnost.... já to sleduji pořád. Neříkám, že mám na to radar, protože jsem se sama hodně spálila, ale bije to člověka do očí. Vidíte dvě "kamarádky", co se smějí a živě diskutují...

Přemýšlela jsem o čem bych tak dnes mohla psát a napadlo mě, že bych mohla takový trochu článek na odlehčení :)  Jelikož jsem z dvojčat, tak hodně lidí se vás často na něco ptá, protože je to husté, že jste z dvojčat (aspoň pro ně) .  Já v tom zase nic tak speciálního nevidím. Řekněme si narovinu, že už to není taková výjimečnost. Dvojčat rok od roku přibývá a za chvíli bude spíše výjimkou z nich nebýt. Tedy dle mého.. Ale teď už k těm otázkám :)..  Mezi nejčastější se řadí :  1. Wow.. To je husté být z dvojčat co??  Můj pohled... Ne, není to husté. Je to normální jako mít sourozence. Jen nejste starší či mladší o rok a více, ale jen o pár minut. Jinak je to spíše otravné (alespoň pro mě), protože všichni si vás srovnávají.  2. Jaké to je být dvojčetem ??  Na tuhle otázku mám jedinou odpověď NORMÁLNÍ. Jaké by to mělo být? :D  3. Oblékáte se stejně, když jste dvojčata?? Dříve bejvávalo..ale spíše tím, že jsme byli malé ...