Povídání o strachu..

Za život se v našem životě objeví tolik strachů, že někdy si říkáte : ,, Mám sotva tohle za potřebí? Všechno se dá překonat.", a tak se snažíte většinu těch strachů překonávat a neutíkat před nimi.

Není to snadné překonat svůj strach, ale s motivací to zvládnete.

Co se týče strachu komunikace s lidmi, tak ten se mě držel dlouhou dobu. Vlastně doteď netuším, proč to vzniklo, kde se to vzalo... Prostě komunikace ? Ne, prosím.😦
Nejhorší bylo muset se na něco ptát prodavačky v obchodě. Cokoliv jsem nemohla najít, to prostě v tom obchodu není, jen abych se nemusela ptát. Většinou jsem to řešila přes dvojče. Ségra to bylo úplně jedno a zeptat se nebyl žádný problém. Jen postupem času mě nutila ať se ptám sama. Takovou osobu jste neviděli..Moje reakce byla dosti šílená a pro mě dnes už vtipná vzpomínka, ale začala jsem prosit, strašně prosit ať nemusím, když to nezabíralo začala jsem strašně natahovat a měla už slzy v očích a podlamovaly se mi kolena, tak že jsem před ní skoro klečela a prostě se nebudu ptát.
Nevím ta metoda nátlaku na mě moc nezabírala, ale uvědomovala jsem si, jak je to divné, tak jsem s tím chtěla něco dělat. To byl ten hlavní moment.. Nechtěla to ona, ale chtěla jsem to já.
‌Ze začátku to byla metoda "Nádech a řekni to". Nemusím vám asi říci, že uvnitř to byl litý boj myšlenek, ale když jsem to zvládla, tak to bylo wow a zároveň : ,,Aaaa,  bože a teď už nikdy." 
.
Nakonec jsem to zvládla. Dnes je to úplně normální. Opravdu nechápu z čeho jsem to tolik šílela, ale je to pryč. ☺️

Ale dnes nechci psát o tom, jak jsem úžasná a zvládla jsem tenhle až bizarní strach. 
Chci říci, že nejsem dokonalá a ani nejodvážnější člověk na světě. Jsem někdy pořádný blázen a nebojím se říct věci, co se někdy můžou vyznít blbě, ale mě to prostě přijde vtipné. Jsem introvert, ale v dobré společnosti tu hubu nezavřu. Dejte mi skleničku vodky s džusem či jakéhokoliv alkoholu a tu hubu nezavřu už vůbec.😂 ( Zase odbočuji, co budu říkat mám ráda procházky a zřejmě i ty slovní 😅. Ale teď už zase zpátky a vážně.)

Mým nepřekonaným strachem je strach z pavouků.

Tuto fotku jsem použila ať mi neutečete od obrazovky.

U mě už se to dá nazývat arachnofobií.
Znáte ty uječené holky, co se náhle vyrovnají světovým běžcům?? Tak tohle jsem já.
Nikdy jsem nepřišla z čeho ten strach pochází.. prostě pavouk 😌. Myslím, že jen 2x v životě jsem se dokázala pavouka dotknout, a to v případě, kdy nám lezl do stanu a já jo vynesla pryč..😅 ( Já vím, trochu nepředstavitelné. Ale nesla jsem ho za nožičku a způsob celé cesty byl, jako bych držela v rukou po****** plínku. 😅)
A to jsem dítě táborů a holka z vesnice 😂. Vtip sám o sobě.

Druhý případ kdy, jsem se dostala do styku s pavoukem byl ve škole. Aneb ty hodiny biologie. Musím říci, že to bylo s hodně velkým sebezapřením a na tu ruku, na které ta tarantule byla jsem si jen vedla vnitřní monolog : ,,Nekoukej se na ní,..Nekoukej se.." .

Ale toho pavouka s tím zeleným zadkem jsem opravdu nezvládla.Člověk si řekne, že to překoná a dá se to zvládnout, ale tohle...Asi ne.

Upřímně paradox na mém strachu je ten, že nechci, aby se jich jednou báli mé děti.
Mám na to názor asi jako když se děti narodí do vegetariánské rodiny. Proč by museli jíst vše jen ne maso? Jen protože to tak dělají rodiče?  I to dítě má právo výběru.
A nějak tak nechci já nutit děti do strachu, který ovládá mě. ( Možná mi tak jednou pomůžou vzít zase tarantuli ze záclony, když uteče sousedům. 😀 A tohle je bohužel skutečný příběh z panelákového žití. Nejlepší uvítání na dobrou noc..)

V dnešní době to vypadá asi nějak takto:
Na chatě: ,, Aaaaa, lásko na záchodě je pavouk. Já tam nejdu."
Kuba: ,, No tak chvíli počkej."
Kubův děda: ,,Co tam děláte? Vy ho chcete zabít? Počkej..."
Pavouk přežil 😕 a já mohla na záchod.
Pro můj pocit bezpečí se ještě všechny rohy a prahy přestříkaly Biolitem a byl pokoj.

V lepším případě to vypadá takto... Ležíte si u filmu s Millou Jovovich, kde bojuje o svůj život. Najednou cítíte že po vás něco leze, osminohý kamarád. Následně se drama filmu mění ve drama v pokoji.
Jelikož už všichni spí, tak nesmíte ječet. Takže to bylo "jen" : ,, K**va. Fuj. Do prd***. Haj*** jeden. ( V hlavě se vám mihne obrázek boty a pak už jen..) Tu máš. ( Bum, bum, bum...) Haj*** jeden..."
Končí akce a já se cítím, jak před infarktem. Třesu se a začíná naivní strach o svůj život. Kde je jeden pavouk může být další, a co když přijdou na pohřeb?? Aaaa

Skládáte dřevo :
,, Ty haj***. Dopr****. Fuj. Mazej."
Kubova babička na Kubu : ,, Ona ti nadává?"
Kuba: ,, Pavouk."

A nějak takto to u mě vypadá. Jinak jsem poměrně normální a taky poměrně slušná .😅 Ještě, že mám přítele, co mě ochrání, jinak bych se asi po....

Musím říci, že tohoto strachu se asi nikdy nezbavím, a že jsem to zkoušela. Ale zase některé strachy neuškodí např. Stach z učitele :D ( myslím ten autoritativní, ne ten, kdy se bojíte do té školy jít), podle mě to je jen dobře, protože se děcka v dnešní době rozjíždí.

Dnešní článek měl být na odlehčení ☺️.
Budu moc ráda, když se v komentářích podělíte o to, jaký strach ovládá vás.

Krásný zbytek víkendu,☺️
Gabriell