Není špatné snít, ale smutné nemít žádné sny...

Když jsem byla malá neměla jsem úplně nejlepší výchovu, ale když se na to kouknu zpětně jsem vlastně ráda, že byla taková jaká byla. Troufám si tvrdit, že jsem slušný, hodný, nápomocný a dostatečně sebekritický člověk. ( Tu sebekritičnost zmiňuji, protože podle mě je potřeba být trochu sebekritický a dokázat posoudit závažnost vašeho konání. )  Proč o tom píšu ? V dnešní době se mi zdá, že někteří rodiče povolují dětem to, co mi jsme dříve nemohli. Také jde vidět ve společnosti ten systém rozmazlování dětí a všeobecně mě příjde, že je ta populace rok od roku drzejší, sprostější, horší.. Neříkám, že to je čistě vliv rodičovských rukou,ono  i média, filmy, některé známé osobnosti nejsou sotva příkladem pro mládež. Jelikož jsem jezdila 11 na tábor,  z toho 3 roky jako instruktorka, hlídám jednu holčičku a momentálně mám praxe na pracovišti, kde je dost dětí, tak si troufám tvrdit, že jsem za tu dobu viděla více než dost. Můj přítel vtipně říká : , ,Rokem ...

Jednoho dne jsem přemýšlela (wow, Vogelová někdy přemýšlela ano..😂) a říkala si, jak je možné, že se vlastně pořád dokážu nudit i když mám tolik na výběr, co můžu dělat.  Problémem většiny z nás je, že jsou znudění, protože neví, co by dělali .. Ale já musím být vždy ten nenormální prvek společnosti, takže se nudím, protože toho můžu dělat tolik, že v součtu vlastně nedělám nic😁.  (Bože to vyzní hrozně...,ale..Na svojí obhajobu to nic nedělání trvá jen do chvíle, kdy si má nerozhodná hlava vybere. 😀) Každopádně po promluvě mého přítele do duše jsem se zamyslela a přemýšlela, co všechno vlastně ráda dělám abych zabila nudu... A napadlo mě, že by to mohlo být i zajímavé sepsat to pro vás a snad v tom objevíte nějakou inspiraci .☺️ ( Jen příklad, jak na mě zapůsobila přítelova rozmluva.. Píšu dnes tento článek v době, kdy čekám na vlak. 😁 Takže jsem na sebe hrdá.. ☺️) Ale teď už k tomu, jak zaháním nudu já ☺️. Tady máte mých 8 činností .😉 1. Zpěv  Ře...

Každý, kdo má delší  vztah jako já, tak se se mnou určitě zasměje nad pár věcmi, které se postupem času mění... Zavzpomínáte si na to, jak to vypadalo ve vašem vztahu, jak jste to měli všechno vy.. :)  Ale prvně se vám chci omluvit, že dlouho nevyšel žádný článek. Měla jsem toho teď poměrně hodně v běhání po úřadech, výlety, praxe,...  Také pro ty, kteří se diví, že dříve jsem vydávala 3 články týdně ..  Budu vydávat  1 článek každou neděli.  :)   (Tempo 3 články týdně je těžké udržet)  Je samozřejmost, že každý vztah chce čas , aby jste se nejdříve pořádně poznali a ujasnili si, co pro vás ten druhý vlastně znamená.  Proces poznávání je na celý život. Dle mého se vždy ukáže na druhém něco, co vás dokáže překvapit či co vás postupem času začne fascinovat.  Já osobně jsem ve vztahu skoro 2 roky. Je to moje první velká láska a nebojím se říci, že i poslední. 💗 Pro ty, co pochybují.. Uvědomte si, že ještě před 20 lety...

Tento článek jsem měla v plánu už psát velmi dlouho, ale musela jsem počkat na jednu skutečnost, kterou bylo ukončení autoškoly..  Ti, kdo jsou v mém věku určitě také touží po tom, moci se už trochu více osvobodit a jednu z těch osvobození přináší právě získání řidičáku. Přestanete být tolik závislý na ostatních a v případě nouze si můžete někam vyjet, zmizet, udělat si svůj den,...  Ale nejdříve musíte objevit tu správnou autoškolu. Pro mě to mělo několik zásadních pravidel:  1. Nesmí to být předražené ( Protože jsem si celou autoškolu platila.. )  2. Musím vědět, že instruktoři budou v klidu ( Já jsem slabší povahy.. takže seřvat mě někdo, už tam asi nejdu.)  3. Musí to být v místě, kde studuji 4. Hlavně nemít stejnou autoškolu se sestrou ( Jako dvojče s ní mám 18 let pokoj, stejnou školu, protože přešla, stejný pokoj na intru,.. je to k zbláznění. Proto jsem chtěla aspoň tu autoškolu jinou. ) Tohle bylo pár zásadních pravidel a dle toho jsme...

Fotografie jsou pro mě něčím výjimečným. Můžeme si tak uchovat vzpomínky, které by jinak byli zapomenuty, najít kouzlo v něčem, kde ho ostatní nevidí a především najít krásu. Všude kolem nás jsou krásná místa, krásná zvířata i lidé.. Je to kouzelný svět.  Má láska k focení se ukázala někdy v době, kdy mi bylo asi 11-12 . Dostali jsme na Vánoce foťák a já ho musela využít. Nosila jsem ho na každé venčení psů a fotila prakticky vše, co mi přišlo do cesty. Ať už to byla kytička či pes muselo to  být foceno z blízka. Strašně mě fascinovalo, jak to na té fotce působilo a zamilovala jsem se do toho.  Dneska je to nějakých 6 let, co se snažím fotit . Je to sice stále amatérská úroveň nebo já bych se do ní asi řadila, ale naplňuje mě to.  Kdo ho taky miluje musí vědět, jaké jsou ty pocity při focení.  Paradoxem na tom, že ráda fotím je  to, že já osobně jsem nerada focena. Nevím.. prostě je lepší moci fotit.  Myslím, že každý  nadšenec ...

Znáte to. Od malička se nás všichni snaží naučit, jak si správně vážit věcí. Je to krásné, ale pro vás jako dítě naprosto nepochopitelné. Proč to vlastně tolik řeší?? Postupně jsem pochopila... Povím vám příběh o několika chvílích strávený s mobily. Na to, že je mi 18 mi jich rukou prošlo nespočet. Už si ani nepamatuji to číslo, protože jsem to přestala počítat, ale bylo jich opravdu hodně.  Tipovala bych asi 10.. .( A to mám pocit, že jsem nějakého technologického kamaráda vynechala.) Jako malá jsem byla extra ničitel mobilů. ..Moje rodina to označovala jako neschopnost vážit si věcí, ale já bych to nazývala opojnou dětskou blbostí 😁. Ne, že jsem byla hloupá, ale jen nedomýšlela věci do detailu...( A taky jsem byla hodně ztřeštěná a dělala věci, které by mě teď ani nenapadly. Dobře, napadli...ale nezrealizovala bych je.)  Tady začíná příběh mobilu číslo 1. Bylo krásné období základní školy ( dobře, až tak krásné nebylo, ale pro efekt...) a pro mě se s...